Přiložte briketu!
Je s podivem, jak dlouho trvalo, než konstruktéři přišli se zařízením, které by řidičům a spolucestujícím alespoň trochu zpříjemnilo jízdu v chladném a zvláště mrazivém počasí. Primitivní zdroj tepla v automobilu zmínil v úvodu opat Tajovský. Jeho vzpomínka z konce třicátých let dokazuje, že topení tehdy prakticky ještě neexistovalo.

Nejdříve se vyráběly ploché plechové krabice, do nichž se vkládaly žhnoucí uhelné brikety. Tyto krabice s výdechy ležely na podlaze vozu a cestující si na nich hřáli nohy. Pochopitelně opatrně, aby při tom nepřišli o podrážky. Zařízení to bylo nespolehlivé, nebezpečné a také málo účinné. Vylepšené provedení z poloviny dvacátých let pracovalo na stejném principu. Mělo tvar úzké vysoké krabice, do níž se vkládal na míru vyráběný žhnoucí uhelný „špalek“, kterým se dal nejen vyhřívat vnitřní prostor. Takové topné těleso se dalo umístit při odstavení vozu pod motor nebo rovnou pod kapotu, aby udrželo chladicí vodu nad bodem mrazu.

Text v inzerátu mladoboleslavské automobilky (Sport a hry č. 16, 17. dubna 1908) měl spíše přiznat, že „my všichni a ještě mnoho jiných v automobilu prochladneme na kost“
Speciální nemrznoucí směsi ještě neexistovaly, a tak se do chladicí vody přidávaly glycerin, líh, sůl nebo chlorid vápenný. Bod tuhnutí vody se tím sice snížil, nic z toho však nebylo ideálním řešením. Drtivá většina motoristů naplnila před jízdou v zimě chladič teplou vodou a v cíli ji zase vypustila. Pohodlné to bylo málo, nehledě na to, že voda pro další naplnění nemusela být vždy po ruce. Bylo tedy běžné, že se při každé zastávce pokrývala kapota dekami a řidič hodil přes chladič svůj kožich.
——————————————————————————————
     
zavřít